V dějiště 11. ročníku Landscape festivalu, o kterém jsme psali již dříve, se letos proměnila Jihlava spolu se svým blízkým okolím. Firma ADAPTO.space se stala partnerem této akce, a i když se dnes dá směle říct, že máme již celorepublikový přesah, naším hlavním působištěm nadále zůstává Kraj Vysočina. Je tedy naprosto jasné, že nás filozofie festivalu v tomto roce oslovila o to více.
Obr. 1 - 4: Instalace Sběračův dům od Michala Sedláka krátce po dokončení, srpen 2023, Brtnice, foto: Jakub Koumar
Díky všem náhodným okolnostem a setkáním jsme měli možnost podpořit přírodě blízkou instalaci u nedaleké Brtnice, která vznikla v režii uměleckého sochaře Michala Sedláka.
Obr. 5 - 6: Sochař Michal Sedlák v terénu
S Michalem jsme si ihned padli do noty a od samotného počátku tak bylo jasné, že naše propojení bude čisté, upřímné a zkrátka speciální. Porozuměli jsme si v pro nás zcela klíčových otázkách přístupu ke krajině a jejího vodního režimu, a tak jsme se stejnou shodou i společně vybrali místo v údolní nivě říčky Brtnice sycené odtokem rybníku Obora.
Projekt „Sběračův dům“ vzhledem ke své komplexnosti nakonec vznikal postupně v letním období během trvání festivalu. Teď už ho ale můžete spatřit v celé jeho kráse.
Galerie fotografií z vytváření instalace - zavěšování korýtek za pomoci stromolezců Bronislava Duby a Davida Kalného, 2.8.2023
Jak sám autor instalace říká, s pojmem udržitelnost máme v dnešní době celkem paradoxně tendenci plýtvat. Sám Michal Sedlák je k jeho užívání proto dost skeptický a za v tomto směru vhodnější i výstižnější považuje spíš slovo rovnováha: „Tu je, myslím, zapotřebí neustále hledat jak ve vztahu k vlastnímu prostředí, tak ji i v obecné rovině stále vnímat jako zdroj života,“ říká sochař. A protože se rovnováhu v naší činnosti nepřetržitě snažíme hledat a aplikovat i my, Michalova perspektiva má pro nás obzvlášť silný význam. Utvrzuje nás totiž v tom, že jsme tady jako ADAPTO.space správně, a že to, co děláme ne na jedné, ale hned několika rovinách, které jsou spolu úzce provázány, má opravdu smysl.
Jak vznikalo dílo plné kontrastů - domek uprostřed „ničeho“?
Michale, naše firma ADAPTO.space se stala partnerem Vaší instalace u Brtnice v rámci letošního ročníku Landscape festivalu. Proč jste se rozhodl zrovna pro toto místo? Jak na Vás zapůsobilo, co se vám při jeho návštěvě jako první honilo hlavou?
Pokud si dobře vzpomínám, tak místo jsem poprvé navštívil zjara tohoto roku, za silného deště a společně s Jakubem Heppem z Landscape festivalu a Janem Nekovářem a Danielou Smetanovou z ADAPTO.space. Práce s vodním elementem v souvislosti s krajinou byla již součástí předběžného zadání. Hledali jsme proto lokalitu, která by pro návštěvníky festivalu byla dohledatelná, ale zároveň nabízela možnost určité intervence - prostě určitý zásadní kontakt. Je pravda, že jsem tou dobou už měl předběžnou představu díla, pro kterou bych mohl najít vhodné místo, ale po návštěvě mokřiny u Brtnice se úplně změnila. Vztah mezi tím, co se mi takzvaně honí hlavou a tím, co vidím na místě, beru jako zásadní. Lokalita u Brtnice mě zaujala hned na první pohled, ale svoje dojmy jsem hned na odiv nedával, protože jsem se v duchu loučil s původní představou a začal vnímat zcela rozdílnou situaci. Všiml jsem si také, že Jan Nekovář sám instinktivně reaguje na zvláštnost místa, což mě inspirovalo k tomu, jak ho dotvořit.
Vaše sochy a instalace bývají často venkovního charakteru. Máte nejdřív nápad na téma a pak hledáte místo, nebo je to obráceně? A můžete popsat, jak konkrétně to bylo v případě Brtnice a Landscape festivalu 2023, jakým způsobem jste postupoval?
Trochu jsem to naznačil již v předchozí otázce. Můj postup není vždycky jednoznačný a identický, ale zásadní úlohu samozřejmě hraje určité moje vlastní, vnitřní téma, které ve svojí tvorbě pokaždé nějak vyjadřuji. Vždy mě fascinovaly přírodní cykly, růst, vznik zánik, perioda trvání, přírodní versus umělé, péče o krajinu atd. Tyto obecné pojmy mám často spojené s konkrétními asociacemi, které mám touhu nějak umělecky ztvárnit. Je to tvůrčí proces, který se nedá úplně popsat, ale je pro mě důležité se určitým způsobem napojit na konkrétní místo. Nejde jen o jakousi racionální analýzu, ale i o smyslové působení, a spolu s tím hledání vnitřního smyslu specifického výtvarného vyjádření. V tomto konkrétním případě mě zaujalo, že z místa vyzařuje jakési tajemství. Navíc samotný domek uvnitř prostoru a jeho charakter - to je vlastně dost divná kombinace. Ale právě divnost je někdy inspirativní, a přestože jsem nejdříve netušil, jak přesně budu postupovat, bylo přínosné se tím hlouběji zabývat. Hned na začátku jsem věděl, že bude dobré v intervenovnání postupovat krok za krokem. Klíčové bylo nejdřív vyřešit to, jak diváka vůbec přivést dovnitř do prostoru, když jde vlastně o mokřinu, a zároveň nepřekrýt charakter místa vlastními tvůrčími ambicemi. Bylo mi od začátku jasné, že kamenný domek je určitým centrem prostoru, a že bych ho rád ve své představě nějak výrazně zapojil. Záhy tak vznikl návrh, který kombinuje nenápadný přístup do nitra zájmového území s motivem domku a přidaného objektu trychtýře a vodního přívodu visícího ve větvích okolních stromů.
Byla pro Vás tvorba instalace v rámci Landscape festivalu v něčem výrazněji odlišná od vašich jiných děl? Pokud ano, v čem?
Nejsem si úplně jistý, protože každý další projekt pro mě nový, a tudíž i trochu jiný. V tomto případě je ale zajímavé, že existuje kromě rozměru festivalu podporovatel, tedy vaše firma ADAPTO.space, kterého vlastně vnímám také jako tvůrčího partnera. Je zde tedy možnost, jak se zvoleným místem dále pracovat.
Z jakého důvodu Vás oslovil koncept kamenné stavby uprostřed „ničeho“, který jste nakonec zrealizoval?
Jak jsem už nastínil, je to právě ta divnost a tajemnost celého místa. Domek uprostřed „ničeho“, zarostlý ve vysokých vrbách, je na jednu stranu sice nejasného účelu, ale na druhou stranu pořád jakýmsi archetypem obydlí, pevným bodem na měkké, podmáčené půdě. Od počátku jsem proto uvažoval o nějakém paradoxu. Je pravda, že jsem také přemýšlel, kdo to na tak odlehlém místě asi uvidí. Instalace se sice nachází přímo u turistické stezky modré barvy a stavbička je tam z cesty vždy trochu vidět, ale měl jsem nutkání ještě o něco více podpořit to, co už tam vlastně je, a co by na sebe trochu jinak upozornilo.
„Je pro mě důležité se určitým způsobem napojit na konkrétní místo. Nejde jen o jakousi racionální analýzu, ale i o smyslové působení, a spolu s tím hledání vnitřního smyslu specifického výtvarného vyjádření.“
Co má vlastně celá instalace Sběračův dům vlastně znázorňovat? Jakou hlavní myšlenku jste chtěl lidem jejím prostřednictvím předat, co byste Vy osobně vypíchl, nebo co považujete za to nejzásadnější, jež celou tuto instalaci vystihuje?
Motiv domu, forma dřevěného akvaduktu na jednom konci s plátěným trychtýřem a na druhém ústícím přímo do stavby, má na první pohled evokovat, že to celé k něčemu slouží. Symbolicky to můžeme chápat jako cestu vody z výšky na zem, zvýraznění její přítomnosti či nepřítomnosti, nebo třeba uvažování o zasahování do vodního režimu místa, rovnováze. Při tvorbě návrhu bylo počítáno také s tím, že by zde následně mohly být použity technologie, které by například mohly monitorovat průtoky v místě a dávat tak veřejnosti možnost nahlédnout do místa, které se neustále proměňuje vlivem změn počasí, ročního období a lidského zásahu.
Mohl byste popsat, jaký máte vztah k české krajině Vy osobně?
K myšlence a opětovnému uvědomění si toho, co mám na české krajině rád, mě přivedlo to, když jsem nedávno překračoval její hranice zpátky domů. Je to její intimita, rozdílný charakter, který se mění na malém území a projevuje se nejen ve větších celcích krajiny, ale často i v rámci města nebo jen malého místa. Pocházím z Prahy, takže krajinu vnímám i jako městskou. Mám také hlubší vztah ke Krušným horám, kam od mala jezdím a našel jsem zalíbení také v polabských rovinách, kde nyní bydlím.
A jaký si myslíte, že mají vztah k přírodě a krajině Češi obecně?
Obecně se asi dá říci, že Češi moc dobře vědí, že žijí ve vlastně dost unikátním prostoru. Jsme národem turistů, kteří se vlastní krajinou a kulturními souvislostmi rádi kochají. Složitější to asi bude s péčí o ní a v jednotlivých krajích, kde byl přirozený vztah člověka ke kulturní krajině v minulosti výrazně zpřetrhán.
„Každá doba vyžaduje potřebu změn, právě proto, že se něco změní.“
Pozorujete v tomto směru v posledních letech případně nějakou změnu oproti letům minulým? A pokud ano, dotýká se nějak přímo Vaší tvorby nebo způsobu, jakým o ní přemýšlíte?
Nechtěl bych být negativní, určitě se mnoho zlepšilo. Já osobně si myslím, že zlepšení určité funkčnosti v krajině obecně stojí často na jednotlivcích či malých zájmových skupinách, protože k danému místu mají vztah. Na druhou stranu jsem si ale všiml, že „kultivace“ kulturní krajiny vlivem globálního trhu často ničí genius loci místa. Týká se to třeba urbanistických celků, ale rovněž detailů v architektuře, jakými jsou například okna starších domů.
Vnímáte potřebu změn v souvislosti se změnou klimatu jako nutnou, nebo je ještě čas?
Každá doba vyžaduje potřebu změn, právě proto, že se něco změní. Jde o jiné vztahy a kontexty, které si vynucují jiné potřeby. Něco, co doposud fungovalo, se stane najednou přinejmenším anachronismem či dokonce může i zaniknout, pokud se nějak nezapojí do nově nastalé situace. Dnes čelíme něčemu, na co hledáme jednoznačný návod, jednoznačné řešení a hlavně si často myslíme, že když učiníme určitá opatření, tak to můžeme mít zcela pod kontrolou. Asi nejsem jediný, kdo se na budoucnost dívá s obavou, nicméně jsem už také trochu alergický na nadužívaný termín „udržitelnost“. Spíš bych častěji volil slovo rovnováha. Tu je, myslím, zapotřebí, neustále hledat ve vztahu k vlastnímu prostředí, vnímat ji v obecné rovině stále jako zdroj života.
Umělci jsou často hybateli různých změn, protože mnohdy poukazují na různé nešvary ve společnosti či její nedostatky. Čím podle Vás konkrétně může přispět umění ve zlepšení vztahu lidí k přírodě a krajině?
To je trochu složitější otázka. Řekl bych, že se jedná o komplexnější problém týkající se naší společnosti, postojů k umění, jeho vnímání a výchovy v této oblasti. Umění jednoduše obohacuje. Pokud například umění ve veřejném prostoru citlivě vyjadřuje významy, jež se týkají bezprostředně témat, které lidé v místě prožívají, může to zvýšit zájem o okolní prostředí a kontexty. A může se tak dít různě podle autorského přístupu.